Představte si, že u vás jednoho dne zazvoní instalatér. Bodrý chlapík, kterého jste si objednali na opravu kapajícího kohoutku. Usměvavý, sympaťák. Jste rádi, že přišel právě on. Dá se do práce a brzy váš problém vyřeší. Vy mu zaplatíte a řeknete děkuji.

A tehdy se to stane. Instalatér začne být nesvůj. Začne se ošívat.

Vy mu řeknete: “Mohu vám ještě nějak pomoci”. 

On na to: “Jsem instalatér, co mám dále udělat?” 

Ještě před jedním-dvěma stoletími existovalo velmi podobné pojetí takřka u všech forem práce. Nejprve se vytratilo ve městech, později na vesnici. Nejen řemeslníci, námezdní dělníci, ale i lidé, kteří byli “ve službě” (učitelé, úředníci…), chápali svůj pracovní kontrakt právě touto optikou: Já odvádím práci, dostávám za ni plat, ubytování či další odměnu. Když dokončím boty, zaplatí mi za ně, a já vyrobím nové pro někoho jiného. V momentě, kdy mé služby už nejsou žádány, půjdu dále.

Když dokončím boty, zaplatí mi za ně, a já vyrobím nové pro někoho jiného. V momentě, kdy mé služby už nejsou žádány, půjdu dále.

Ve 20. století se toto přirozené chápání práce a pracovního kontraktu zásadně změnilo. Zaměstnání se stalo oblastí, kde neodvádíme jen práci za odměnu. Přestáváme být odpovědní za kvalitu práce a za svou budoucnost. Toto vše postupně přejímá v novém, sociálním pojetí zaměstnání zaměstnavatel: Začíná být odpovědný za vaše vzdělání. Je odpovědný za vaši budoucnost (kariérní postup, nové projekty, že pro vás bude mít práci). Je částečně odpovědný i za kvalitu vaši práce (“on pracuje špatně, protože má psychický problém – je třeba mu zaplatit psychologa”, “on pracuje špatně, protože ho to zaměstnavatel dobře nenaučil”) Ve formě benefitů je dokonce zodpovědný i za dobré strávení vašeho odpočinku, dovolenou, lékařskou péči…

Tato sociální vize, pro mnohé velice příjemná, byla pochopitelnou a extrémní reakcí na období nejistoty, otrocké práce a zneužívání bezprávného postavení zaměstnanců během divokých dob industriálního kapitalismu (nejen) v Evropě 18.–19. století. Pojetí sociálního podniku bylo ve 20. století běžné nejen v socialistických státech, ale i v západních ekonomikách. U nás s ním začal Baťa, v USA se začalo šířit někdy od 50.–60. let. Co toto pojetí říká? Zaměstnavatel je zodpovědný za svého zaměstnance. Pokud zaměstnanec dobře pracuje a je ve všem loajální, zaměstnavatel se o něj ve všem postará.

Zaměstnavatel je zodpovědný za svého zaměstnance. Pokud zaměstnanec dobře pracuje a je ve všem loajální, zaměstnavatel se o něj ve všem postará. Toto pojetí dnes neplatí.

Přestali jsme být instalatéry. Stali jsme se skutečnými “zaměstnanci” – kdy nám někdo určuje, čím se máme zaměstnat – od obsahu práce, přes vzdělávání, určení, kdy si máme vzít dovolenou a jak trávit volný čas… O nic z toho jsme se nemuseli opravdu starat – stačilo jen být loajální a udělat, co se nám řeklo. Vše ostatní nám podnik nabídl.

A teď mám pro mnohé z vás nepříjemnou zprávu. Toto pojetí zaměstnaneckého vztahu skončilo. Sociální podnik, který se postará o váš život a o vaši kariéru, je mrtev. V našich podmínkách, které reagují na světové ekonomické změny až s určitým zpožděním, můžeme spíše říci, že toto pojetí “končí”.

V souvislosti s mnoha změnami globální ekonomiky (internet, globalizace, zeštíhlování struktur a firemních procesů – just-in-time systémy, rychlost, flexibilita) přichází i změna uvažování o vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec. Zaměstnavatelé si v pružné a rychlé době nemohou dovolit starat se dlouhodobě o své zaměstnance, slibovat jim desítky let kariéry a plné vzdělání. Zaměstnanci na druhou stranu nemusí být loajální tak jako dříve. Pokud se rozhodnou po dvou třech letech odejít k jinému zaměstnavateli, už to není skvrna na kariérním materiálu, nad kterou se kroutí hlavou, ale naopak něco zcela běžného, co dokonce kariéře, získávání nových zkušeností i vyššího platu pomáhá. Jako zaměstnanci máme opět svobodu. Ovšem i odpovědnost, která je svobody nedílnou součástí.

Pokud se rozhodneme po dvou třech letech odejít k jinému zaměstnavateli, už to není skvrna na kariérním materiálu, nad kterou se kroutí hlavou, ale naopak něco zcela běžného, co dokonce kariéře, získávání nových zkušeností i vyššího platu pomáhá.

V určitém smyslu se tak vracíme zpět k normálnímu pojetí pracovní zodpovědnosti sama za sebe. Každý z nás – ať již pracujeme v nadnárodní společnosti, v malé firmě či na úřadě – musíme o sobě začít uvažovat stejně, jako o sobě uvažuje řemeslník, živnostník či podnikatel.

Naší zodpovědností je:

kvalitně odvést svou práci

pečovat sami o vlastní rozvoj a vzdělání

a neustále hledat nové zákazníky a možnosti (ať už v podobě pracovních nabídek; zvažování, zda jsme v současné situaci spokojení; v neustálém udržování profesních i osobních kontaktů, networkingu apod.)

V momentě, kdy nám náš “zákazník” (tedy zaměstnavatel) řekne: “Kohoutek je utažen, děkujeme, zde je vaše mzda,” se nesmíme cítit napálení a zklamaní

V momentě, kdy nám náš “zákazník” (tedy zaměstnavatel) řekne: “Kohoutek je utažen, děkujeme, zde je vaše mzda,” se nesmíme cítit jako napálení a zklamaní, ale naopak – jako někdo, kdo dobře odvedl svou práci, svému zákazníkovi poděkuje a vydá se dále. Musíme vědět, že nový zákazník se hledá mnohem dříve, než zavřeme dveře bytu u toho předešlého. Musíme vědět, že celoživotní starost o vlastní kvalifikaci, dovednosti a pověst je základní cestou k úspěchu. Že nemůžeme vyžadovat, že se budeme “učit” až u svých zákazníků. Připadali bychom jim divní, nepatřiční. Příště by objednali jiného odborníka.

Všichni jsme dnes proto tak trochu instalatéři. Zvoníme u dveří našich zákazníků, ale ti nám nemohou slíbit nic jiného, než určité množství kapajících kohoutků a odměnu. Nikoli převzetí zodpovědnosti za náš život. Pochopit to je základem pracovního úspěchu v jakémkoli prostředí a na jakékoli pozici.

Článok Mgr. Dalibora Špoka, PhD., http://www.daliborspok.cz, je uverejnený s jeho súhlasom, prvý krát bol publikovaný na : http://www.etlabora.cz/vsichni-jsme-tak-trochu-instalateri-uvazujte-o-svem-zamestnani-jako-o-zivnosti/#more-1796

Vstúpiť do diskusie

Hlavná stránka | Späť na Novinky